Jak jsem k bobří lebce přišel

Manželka spolu s další nadšenkyní z vedlejší obce pořádá každé prázdniny příměstský tábor, kde tráví s dětmi spoustu času venku při tématických hrách, ekovýchově a vycházkách. Jeden den mají s účastníky tábora celodenní vycházku zakončenou na naší zahradě a v muzeu. Ve stanovenou hodinu dorazí rodiče, také si prohlédnou muzeum a odvážejí si děti domů. Jeden tatínek si prohlížel lebku nutrie s tím, že je hodně podobná bobří. Souhlasil jsem s ním a mezi řečí jsem se zmínil, že by se nám hodila do muzea jak na ukázku, tak i na ekovýchovu. A on na to, že mi ji sežene. Předem jsem mu poděkoval a pustil to z hlavy, čas od času mi lidi něco do muzea slíbí a většinou z toho nic není. Rok se s rokem sešel, opět u nás končil příměstský tábor a opět si rodiče přijeli pro své potomky. Jeden tatínek ke mně přistoupil a podával mi sáček. Na můj dotaz, co je to, odpověděl: bobří lebka, jak jsem slíbil. Málem mi vypadly oči z důlků. Lebka byla nádherná, a dokonce očištěná a vybělená. Při děkování jsem skoro koktal. Nezbývá než dodat, že jako zvláště chráněný druh podléhá bobr přísné legislativě a bez povolení není možné ani vlastnit, natož veřejně ukazovat jakoukoliv jeho část, včetně lebky. Pán byl natolik skvělý, že mi na požádání obratem dodal dokumenty potvrzující legitimní původ lebky a já si mohl s jejich pomocí zařídit oficiální povolení pro vystavení tohoto atraktivního exponátu…