Žirafí bobky

Při návštěvě jedné naší zoo jsem si všiml zaměstnanců svačících blízko dvířek k žirafímu výběhu. S papírovým sáčkem od mouky v ruce (velmi vhodná věc na přírodniny – je pevný, prostorný, nic se v něm nezapaří) jsem se k nim přiblížil a vylíčil, jaké mám sbírky na výstavu i pro ekovýchovu. Zmínil jsem se, že by se mi hodilo pár žirafích bobků a jestli by mi nějaké nesebrali. K mému překvapení mne vyzvali, abych si je sebral sám, že není zamčeno a stačí otevřít vrátka. Zeptal jsem se, jestli to opravdu myslí vážně a oni že ano, ať vejdu, ale ať si hlídám tamtoho samce, že nemá moc rád lidi. Otevřel jsem vrátka, vešel, sehnul se a začal si vybírat pěkné vzorky, když v tom se ke mně přiblížil onen žirafí samec. Trochu jsem ztuhl, on ke mně sklonil hlavu, jako kdyby se díval, co to dělám, já jej pohladil po hlavě a on poklidně odešel. Když jsem vycházel ven a podíval se na zaměstnance, nemohl jsem si nevšimnout, jak mají úžasem rozšířené oči. Takže jsem si pohladil žirafího samce a do muzea si přinesl několik pěkných kousků žirafího trusu – vzhledem k velikosti těla jej tvoří překvapivě malé kousky. Na okraj musím dodat, že mi rodina tento můj zážitek dlouho záviděla…